Filozofická Fakulta Filozofická Fakulta

Židovská Praha

Jedním z postulátů Pražského centra židovských studií je revitalizovat a zdůraznit bohatý přínos židovské kultury a vzdělanosti, která byla a je neodmyslitelnou součástí zdejšího prostředí, a to nejen na akademické půdě.

V 16. a 17. století patřila Praha k nejproslulejším židovským duchovním centrům Evropy. Získala tehdy dokonce přízvisko "ir va'em be'yisrael - עיר ואם בישראל" - „Město a matka v Izraeli“ a stala tak jakýmsi hlavním městem aškenázské diaspory.

 Praha však byla uznávaným ohniskem židovské vzdělanosti již ve 12. století, s významnou školou pražských tosafistů, k níž patřili věhlasní talmudisté Abraham ben Azriel a Izák ben Moše. Později zde působili velcí rabínští učenci, jako byl Maharal, Jom Tov Lipman Heller či David Gans, jehož odkaz se stal tématem mezinárodní konference na jaře roku 2013.

Židovské myšlení má v Českých zemích dlouholetou tradici i na akademické půdě. Poprvé se samostatný obor hebrejské filologie a rabínské literatury etabloval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze již v roce 1849. Zde na univerzitní půdě vznikl také roku 1876 Spolek českých akademiků-židů, tedy česky mluvících židovských studentů, kteří programově polemizovali se sionismem v duchu hesla „Můj Sion je Praha“.

A bylo to opět v Praze, kde Martin Buber, jeden z nejvlivnějších židovských filozofů 20. století, proslovil roku 1909 vůbec poprvé své Tři řeči o židovství v pražském studentském spolku Bar Kochba, který patřil mezi nejvýznamnější sionistické organizace ve střední Evropě. Mezi Buberovými posluchači byli Max Brod, Franz Kafka či Samuel Hugo Bergmann, který se později stal rektorem Hebrejské univerzity v Jeruzalémě.