Filozofická Fakulta Filozofická Fakulta

21.–22.6. workshop Zobrazení šoa v literatuře, divadle...

PRAŽSKÉ CENTRUM ŽIDOVSKÝCH STUDIÍ

A

ÚSTAV PRO ČESKOU LITERATURU AV ČR                  

VÁS SRDEČNĚ ZVOU

NA IV. MEZINÁRODNÍ WORKSHOP

ZOBRAZENÍ ŠOA V LITERATUŘE, DIVADLE A FILMU VE STŘEDNÍ EVROPĚ: V 70. A 80. LETECH 20. STOLETÍ

 

Zpět

 

ABSTRAKTY:

 

Aleksandra Bąk-Zawalski (Gießen)

„Es war zwar mein Kind, aber die Rassenschranke fiel zwischen uns“: Die Mutter-Tochter-Beziehung in Cordelia Edvardsons Gebranntes Kind sucht das Feuer (1986)

 

Die Hälfte der Holocausttexte der 80er Jahre stammt aus der weiblichen Feder, was Constanze Jaiser als Konsequenz der Frauenbewegung der 70er und 80er Jahre versteht.[1] Als Beispiel ist hier Cordelia Edvardsons Gebranntes Kind sucht das Feuer (1986) zu nennen. Die Holocaustliteratur der Frauen dient nicht nur ausschließlich der historisch-politischen, bzw. objektiven Vergangenheitsbewältigung, von großer Bedeutung ist hier die eigene, insbesondere spezifisch weibliche Erfahrung. Im Rahmen der kritischen Betrachtung der Frauenrollen erscheint die Mutter-Tochter-Beziehung äußerst relevant. Vieles schwingt in diesem Verhältnis mit, auch Bitteres, Gefühle der gegenseitigen Beschuldigung, das gegenseitige Unverständnis, Vertrauenslosigkeit etc. Die Darstellung der problematischen Mutter-Tochter-Dyade in der weiblichen Holocaustliteratur resümiert Carmel Finnan so:

„Die dargestellten Bilder von Frauen, besonders von Müttern, illustrieren ein geschlechtsspezifisches Moraldilemma – eine Verantwortung der Mutter für ihre Kinder, die dem eigenen Selbsterhaltungstrieb entgegensteht – und nicht, wie das Mütterliche so oft interpretiert wird, als Beweis für weibliche Fürsorge oder weibliche Schutzlosigkeit.“[2]

 

„Bylo to sice mé dítě, ale mezi nás se postavila rasová přehrada“: Vztah mezi matkou a dcerou v autobiografickém románu Gebranntes Kind sucht das Feuer (1986; Spálené dítě hledá oheň) od Cordelie Edvardson

 

Polovina textů o holokaustu pochází od ženských autorek, což Constanze Jaiser vnímá jako důsledek ženského hnutí 70. a 80. let. Jako příklad uvádíme Cordelii Edvardson a její autobiografický román Gebranntes Kind sucht das Feuer (1986; Spálené dítě hledá oheň). Ženská literatura s tématem holokaustu neslouží jen historicko-politickému, příp. objektivnímu vyrovnání se s minulostí, velký význam zde má osobní, zvláště specificky ženská zkušenost. V rámci kritického přístupu k roli ženy se jako nanejvýš důležité objevuje téma vztahu mezi matkou a dcerou. Mnohé se v tomto vztahu obráží, také hořkost, vzájemné obviňování, neporozumění, ztráta důvěry atd. Ztvárnění problematického vzájemného mezilidského vztahu mezi matkou a dcerou v ženské literatuře o holokaustu shrnuje Carmel Finna takto: „Představené obrazy žen, zvláště matek, ilustrují genderově specifické morální dilema – odpovědnost matky za své děti, jež stojí proti vlastnímu pudu sebezachování – a neslouží, jak bývá mateřství často interpretováno, jako důkaz pro ženskou starostlivost a ženskou bezbrannost.“

Zpět

 

Štěpán Balík (České Budějovice/Praha)

Aleksander Rozenfeld’s Images of the Shoah

 

Aleksander Rozenfeld (born 1941 in the USSR), a poet and a prose writer, cannot be considered as a recognised author in Poland, despite all the efforts of two of Polish writers Julian Kornhauser a Hanna Krall to make his work more visible. In literary circles he is perceived – if at all – as a figure connected with various anecdotical stories. In my earlier text Droga do tożsamości w twórczości Aleksandra Rozenfelda i Karola Sidona (available at: http://cl.ff.cuni.cz/holokaust/texty) I particularly tried to emphasize the question of Polish-Jewish identity, which is constantly present in Rozenfeld’s works. In his strongly authobiographical texts Rozenfeld depicts his indirect experience of the Holocaust, especially in connection with national identity of the lyrical subject or the narrator. In his poetic collections Wybór wierszy (1976-1989) (1990) and Wiersze na koniec wieku (2000), as well as in his prose Prawo o podanie powrotu (1990) Rozenfeld makes an attempt to cope with the absence of his grandparents or other relatives, which is a situation resulting in a certain abnormality. On the example of one author’s work I try to describe the picture of the Shoah in the perspective of a first person narrator or lyrical subject, who did not participate in the Jewish genocide, however, he became a "witness", a second generation witness, thus a witness of the consequences of the Shoah.

 

Obrazy šoa Aleksandra Rozenfelda

 

Alexander Rozenfeld (nar. 1941; SSSR), básník a prozaik, není autorem příliš v Polsku uznávaným, a to i přes snahy významných polských literátů Juliana Kornhausera a Hanny Krall jeho tvorbu zviditelnit. Rozenfeld je vnímán v literárních kruzích, pokud vůbec, jako postavička spjatá s rozličnými anekdotickými příhodami. Ve svém dřívějším textu Droga do tożsamości w twórczości Aleksandra Rozenfelda i Karola Sidona (dostupném na: http://cl.ff.cuni.cz/holokaust/texty) jsem se pokusil upozornit především na otázku polsko-židovské identity, kterou ve svých dílech neustále tento autor ztvárňuje. Rozenfeld ve svých silně autobiografických textech právě v souvislosti s národní identitou lyrického subjektu či vypravěče tematizuje i bolestnou nepřímou zkušenost holocaustu. Jak ve svých básnických sbírkách Wybór wierszy (1976‒1989) (1990) a Wiersze na koniec wieku (2000), tak i v próze Prawo o podanie powrotu (1990) se Rozenfeld snaží vyrovnat s nepřítomností svých prarodičů či dalších příbuzných, a s tím spojenou rodinnou „nenormalitou“. Daný příspěvek se tak na příkladu tvorby jednoho spisovatele pokusí zmapovat obraz šoa z perspektivy ich-vypravěče či lyrického subjektu, který sice nebyl přímým účastníkem židovské genocidy, ale stal se i přesto „svědkem“, svědkem druhé generace, tedy svědkem následků šoa.

Zpět

 

Katharina Bauer (Gießen)

Die verschiedenen Gesichter des Todes in ausgewählten Texten Henryk Grynbergs

 

Henryk Grynberg setzt sich seit den späten 1950er Jahren in zumeist stark autobiographisch geprägten Texten mit dem Zweiten Weltkrieg und der Judenverfolgung in Polen auseinander. Auch nach der Emigration in die USA 1967 schreibt er weiterhin auf Polnisch, spielt sich die Handlung seiner literarischen Texte ausschließlich in Polen ab. Anders in dem 1987 publizierten Roman Kadisz, der im stets sonnigen Kalifornien spielt. Der polnisch-jüdische Ich-Erzähler kommt jedoch mit der mal klischeehaft, mal deutlich befremdlich dargestellten amerikanischen Lebenswirklichkeit nicht zurecht. Die Ermordung des Stiefvaters und der Krebstod der Mutter lassen ihn immer wieder zu den Kriegsereignissen in Polen zurückkehren und über die verschiedenen Gesichter des Todes nachdenken, die sein Leben geprägt haben.

 

Různé tváře smrti ve vybraných textech Henryka Grynberga

 

Henryk Grynberg se ve svých většinou výrazně autobiograficky zaměřených textech zabývá druhou světovou válkou a pronásledováním Židů v Polsku. I po své emigraci do USA (1967) píše stále polsky, jeho literární díla se odehrávají výhradně v Polsku. Jinak je tomu v jeho románu Kadisz (Kadiš) uveřejněném 1987, jehož děj je umístěn do slunné Kalifornie. Polskožidovský vypravěč v první osobě se však není schopen vyrovnat s americkou realitou života, jež je zčásti přestavena jako klišé, zčásti jako stísňující. Zavraždění nevlastního otce a smrt matky na následky rakoviny vypravěče stále znovu vracejí k válečným událostem v Polsku a vedou jej a k přemýšlení o různých podobách smrti, které určovaly jeho život.

Zpět

 

Petr Bednařík (Praha)

Rodáci (Die Landsleute) - eine kommunistische TV-Serie mit der Nebensfigur eines Juden


Die TV-Serie Rodáci (Die Landsleute) drehte Tschechoslowakisches Fernsehen in den Jahren 1986‒1987 zum 40. Jahrestag des „Siegreichen Februars“ 1948. Die Drehbuchvorlagen waren die Romane von Jaroslav Matějka. Dieser Mann war ein prominenter Historiker in der Zeit der sgn. Normalisierung. Er spezializierte sich auf die Geschichte der Kommunistischen Partei der Tschechoslowakei. Bei dieser TV-Serie wurde er auch zum Drehbuchautor. Die Hauptfigur ist Petr Vitásek, der junge Kommunist und die TV-Serie stellt sein Leben in den Jahren 1942‒1948 dar. In der TV-Serie gibt es aber auch eine wichtige Nebenfigur ‒ der Jude Vincek Steiner, der Freund von Vitásek. Während des Zweiten Weltkrieges verliert Steiner seine ganze Familie. Nach dem Weltkrieg kehrt er aus dem Konzentrationlager züruck. Er arbeitet dann bei der Staatlichen Sicherheit und er sucht nach den Kriegskollaborateuren.

 

Rodáci jako komunistický televizní seriál s židovskou postavou

 

Televizní seriál Rodáci natočila Československá televize v letech 1986 až 1987 k 40. výročí „Vítězného Února“ 1948. Předlohou scénáře byly romány Jaroslava Matějky. Matějka byl prominentní historik v době tzv. normalizace. Specializoval se na dějiny Komunistické strany Československa. V tomto seriálu vystupoval i jako autor scénáře. Hlavní postavou je Petr Vitásek, mladý komunista a seriál představuje jeho život v letech 1942 až 1948. V televizním seriálu ovšem vystupuje také důležitá vedlejší postava, Žid Vincek Steiner, Vitáskův přítel. Steiner ztratil během druhé světové války celou rodinu. Po válce se vrací z koncentračního tábora. Pracuje potom u Státní bezpečnosti a pátrá po válečných kolaborantech.

Zpět

 

Jan Čulík (Glasgow)

Holocaust as a Metaphor of Oppression during the Times of Husák’s Normalisation

 

The historian Gabriela Šarochová has pointed out that a number of motifs in the narrative of Jan Hřebejk’s film Divided we fall are in conflict with historical facts. For instance, the Jewish Wiener family could not have lived with the Čížeks after they had been moved out from their villa in 1939 because contact between Jews and Aryans was banned. The Wiener family could not have been deported to Teresienstadt in 1941 because the way the Teresienstadt ghetto is described in the film it did not function until 1943, David Wiener could not have escaped from Auschwitz in 1943. It follows from these and from other historical inaccuracies that the film-makers were not really interested in historical facts and in the predicament of the Jews. The authors of films dealing with the holocaust, which have been made since 1989, were primarily influenced by their personal, traumatic experience of living under the post-1968 invasion regime in Czechoslovakia, which is known infamously as the period of Husák’s "normalisation". Thus a remarkable phenomenon has arisen in Czech post-communist cinema: films in which the theme of the holocaust is being used as a metaphor for oppression during Husák’s "normalisation". Jan Čulík will discuss the films Král Kolonád (The Spa King, 1990, directed by Zeno Dostál), its imitation Protektor (The Protector, 2009, directed by Marek Najbrt) and Musíme si pomáhat (Divided we Fall, 2000, directed by Jan Hřebejk).

 

Holocaust jako metafora útlaku v období husákovské normalizace

 

Historička Gabriela Šarochová upozornila, že četné motivy v příběhu Hřebejkova filmu Musíme si pomáhat jsou v rozporu s historickou skutečností. Například židovská rodina Wienerů nemohla po vystěhování ze své vily r. 1939 bydlet u Čížků, styk mezi židy a árijci byl totiž zakázán. Rodina Wienerů nemohla být deportována do Terezína r. 1941, protože, tak, jak je terezínské ghetto ve filmu popisováno, začalo fungovat až r. 1943. David Wiener nemohl utéci r. 1943 z Osvětimi. Z těchto a dalších rozporů s historickou skutečností vyplývá, že tvůrce filmu historická fakta a osud židů v podstatě nezajímal. Daleko více než vzdálenou a pro ně už neživotnou a teoretickou zkušeností nacistického holocaustu byli tvůrci postkomunistických filmů o osudech židů za druhé světové války ovlivněni osobním traumatem života za husákovského komunismu. Vznikl tak pozoruhodný fenomén, kdy je v českém postkomunistickém filmu od devadesátých let využíváno téma holocaustu jako metafora útlaku v období husákovské normalizace. Příspěvek se bude z tohoto hlediska zabývat filmem Král kolonád (1990, režie Zeno Dostál), jeho obdobou, filmem Protektor (2009, režie Marek Najbrt] a snímkem Musíme si pomáhat (2000, režie Jan Hřebejk).

Zpět

 

Anja Golebiowski (Gießen)

Die Rückkehr der öffentlichen Erinnerung. Der Holocaust in der polnischen Literatur

der Jahre 1968 bis 1989

 

Die Auseinandersetzung mit dem Holocaust begann in der polnischen Literatur unmittelbar nach Kriegsende und brachte eine Traditionslinie hervor, die aufgrund der soziopolitischen Rahmenbedingungen zwar starke Schwankungen aufwies, doch nie vollständig unterbrochen wurde. Bereits in den ersten Nachkriegsjahren erschien eine Vielzahl an Erinnerungstexten und literarischen Werken, die den Genozid an der jüdischen Bevölkerung thematisierten. Nach 1948 änderte sich jedoch die staatliche Haltung gegenüber der jüdischen Bevölkerung, und der neue politische Kurs unterband eine breitere öffentliche Debatte über das jüdische Schicksal im Zweiten Weltkrieg zugunsten eines polozentrischen Narrativs. Trotz der von staatlicher Seite aufoktroyierten Einschränkungen erschienen in der Folgezeit einzelne Texte, die den Holocaust aus jüdischer Perspektive behandelten.

Eine weitere Phase der polnischen Holocaust-Literatur begann Ende der 1960er Jahre im Zuge der antijüdischen Kampagne, die ihren Höhepunkt 1968 erreichte und die jüdische Thematik zunächst weitestgehend tabuisierte. Als Reaktion auf die erneuten Repressionen und als Folge der gesellschaftlichen Liberalisierungstendenzen wurde der an den Juden begangene Holocaust allerdings erneut verstärkt zum Gegenstand literarischer Texte. Die geplante Überblicksdarstellung beabsichtigt die Tendenzen der polnischsprachigen Holocaust-Literatur der 1970er und 1980er Jahre im Kontext der soziopolitischen Entwicklungen herauszuarbeiten, die den Beginn der breiteren öffentlichen Aufarbeitung der Beziehung zwischen der polnischen und der jüdischstämmigen Bevölkerung markieren.

 

 

Návrat veřejné paměti. Holokaust v polské literatuře v letech 1968 až 1989

 

Téma holokaustu se v polské literatuře objevilo bezprostředně po skončení války a založilo linii tradice, která sice značně kolísala v závislosti na sociopolitických podmínkách, ale nikdy nebyla zcela přerušena. Již v prvních poválečných letech se objevilo množství vzpomínkových textů a literárních děl, které tematizovaly genocidu židovského obyvatelstva. Po roce 1948 se ovšem změnil postoj státu vůči židovským občanům a nový kurz vylučoval širší veřejnou debatu o osudu Židů během druhé světové války a preferoval polocentrický narativ. I přes oktrojovaná omezení ze strany státu vyšly v následujícím období některé texty, které vnímaly holokaust z židovské perspektivy.

Další fáze polské literatury s tématem holokaustu začala od konce 60. let v důsledku protižidovské kampaně, která dosáhla vrcholu v roce 1968 a zprvu židovská témata značně tabuizovala. Jako reakce na obnovené represe a jako důsledek liberalizačních tendencí ve společnosti se však stal holokaust a násilí spáchané na Židech znovu výrazným tématem literárních textů. Plánovaný přehled chce analyzovat tendence polskojazyčné literatury o holokaustu 70. a 80. let v kontextu sociopolitického vývoje, které znamenaly počátek diskuse o vztazích mezi polskými a židovskými obyvateli.

Zpět

 

Elisa-Maria Hiemer (Gießen)

Schreiben über den Holocaust im literarischen Exil: Polnische Lyrik in Israel

 

Nach Ende des Zweiten Weltkrieges kam es in Polen zu drei großen Emigrationswellen jüdischer Bürger. Die erste fand noch in den unmittelbaren Nachkriegsjahren statt, der zweiten und dritten lagen jeweils politische Einschnitte zugrunde: Der so genannte Posener Juni von 1956, sowie die antisemitische Kampagne im Zuge der Märzunruhen von 1968.

Neben den USA, Kanada oder Frankreich wurde Israel zu einem der bedeutsamsten Exilzentren der polnischen Intelligenz. Die Ankunft in Israel bedeutete für viele ein Ende der jüdischen Diaspora, aber auch den Beginn einer kulturellen Neuorientierung: Sprachbarrieren, sowie ein bis dahin weitestgehend unbekannter hebräischer Geschichts- und Kulturkontext begegneten dem Individuum vor Ort. Dazu kamen aber noch die Erfahrungen, den die Emigranten aus ihrem Heimatland mitbrachten: Das Trauma des Holocaust und die oben genannten antijüdischen Ereignisse.

Im literarischen Werk sind die Identitätssuche und Reflexionen über die neue israelische Lebenswirklichkeit zentrale Themen – doch auch der Holocaust ist Gegenstand.

Im Vortrag soll daher Fragestellungen mit topographischem Fokus nachgegangen werden. Wie werden die Erlebnisse des Holocaust aus der zeitlich und örtlich versetzten Perspektive geschildert? Welches Bild von Polen wird von den Exilautoren in Israel in ihren Gedichten erzeugt? Anhand des lyrischen Werkes von Aleksander Rozenfeld (Tam gdzie mnie nie ma – gdzie jestem?, 1986) oder Ida Henefeld-Ron (Wczorajsze jutro, 1979) sollen hierauf Antworten gefunden werden.

 

Psaní o holokaustu v literárním exilu: Polská lyrika v Izraeli

 

Po skončení druhé světové války došlo v Polsku ke třem velkým emigračním vlnám židovských občanů. První nastala bezprostředně po válce, v pozadí druhé a třetí byly politické události: tzv. Poznaňské jaro v roce 1956 a antisemitská kampaň v důsledku březnových nepokojů 1968. Vedle USA, Kanady a Francie se Izrael stal jedním z nejvýznamnějších exilových středisek polské inteligence. Příchod do Izraele pro mnohé znamenal konec židovské diaspory, ale také počátek nové kulturní orientace: setkávali se zde s jazykovou bariérou, ale také s hebrejským historickým a kulturním kontextem, jejž do té doby mnohdy neznali. K tomu ještě přistupovaly zkušenosti, které si emigranti přinášeli z domova: trauma holokaustu a uvedené zkušenosti s antisemitismem.

V literárních dílech se stávají ústředními tématy hledání identity a reflexe nové izraelské reality – ale tematizuje se v nich také holokaust. V přednášce se budou proto klást otázky zaměřené na literární topografii. Jak je zážitek holokaustu líčen z odlišné časové a místní perspektivy? Jak exiloví autoři v Izraeli ve svých básních reprezentují obraz Polska? Odpovědi budu hledat na základě lyrického díla Aleksandra Rozenfelda (Tam gdzie mnie nie ma – gdzie jestem?, 1986; Tam kde nejsem – kde jsem) a Idy Henefeld-Ron(ové) (Wczorajsze jutro, 1979; Včerejší ráno).

Zpět

 

Jiří Holý (Praha)

The Elephants in Mauthausen: Jewish Topics in Ján Johanides’s Works

 

Ján Johanides (1934–2008), a Slovak prose writer and essayist, belonged to the 1960s generation. He was inspired by existencialism as well as by the French nouveau roman. After defeat of the Prague Spring, between 1972 and 1976, he couldn’t publish. In the 1970s and 1980s, Johanides’s novels and short stories often included Jewish topics. The persecution and murder of Slovak Jews are not depicted in the style of a documentary, but in short shots as a part of the complex reflection of the violence and intolerance in the last decades in Central Europe. That’s true for instance of Johanides’ novel Najsmutnejšia oravská balada (1988; The Most Sorrowful Ballad from Orava) and his short story Pochovávanie brata (1987; Funeral of the Brother). The Shoah is notably present in the short story Inzeráty pre večnost (1992; Advertisements for Eternity) and especially in the novel Slony v Mauthausene (1985; The Elephants in Mauthausen). In this work, two former Nazi prisoners, the Slovak Fero Holenyšt and the Dutchman Winston van Maase, meet 35 years after the Second War. They talk about their memories of the Mauthausen concentration camp, but mostly they keep silent, because "it’s impossible to discuss Mauthausen". "Mauthausen was an experiment with a horrible lies and horrible truths". The plot of the story is extraordinarily complicated, filled with digressions, reminiscences, and anticipations. The author uses different means to vary the style of the novel. The narrator uses not merely standard Slovak, but, for instance also Czech, other languages, different dialects and non-standard phrases. The fictional world in this literary work is unpredictable and bizarre. Human fate can be interpretated as banal as well as horryfying.

 

Sloni v Mauthausenu: Židovská témata v dílech Jána Johanidese

 

Ján Johanides (1934–2008), slovenský prozaik a esejista, patřil ke generaci šedesátých let. Inspiroval se existencialismem a francouzským novým románem. V letech 1972 až 1976, po porážce „pražského jara“, nesměl publikovat. V sedmdesátých a osmdesátých letech Johanidesovy romány a povídky často obsahovaly židovská témata. Pronásledování a vraždění slovenských Židů autor nezobrazuje dokumentárně, ale v krátkých záběrech jako součást složité reflexe násilí a intolerance posledních desetiletí ve střední Evropě. To platí například pro jeho román Najsmutnejšia oravská balada (1988) a povídku Pochovávanie brata (1987). Výrazně vystupuje šoa do popředí v povídce Inzeráty pre večnost (1992) a zvlášť v románu Slony v Mauthausene (1985). V tomto díle se setkávají pětatřicet let po válce dva bývalí nacističtí vězni, Slovák Fero Holenyšt a Holanďan Winston van Maase. Mluví o svých vzpomínkách na koncentrační tábor Mauthausen, ale většinou mlčí, protože "o Mauthausene sa nedá vlastne hovoriť". "Mauthausen je skúška fantastickej lži a fantastickej pravdy." Dějová linie příběhu je neobyčejně komplikovaná, plná odboček, návratů a anticipací. Styl prózy je velmi proměnlivý, vypravěč používá nejen spisovnou slovenštinu, ale také například češtinu a další jazyky, různé dialekty a nespisovné prostředky. Fikční svět tohoto díla je nepředvídatelný a bizarní. Lidský úděl můžeme vnímat jako banální i jako hrůzný.

Zpět

 

Reinhard Ibler (Gießen)

Zum Verhältnis von Struktur, Gattung und Sinn in Viktor Fischls Dvorní šašci (Die Hofnarren)

 

Der 1912 in Hradec Králové geborene, 1949 nach Israel ausgewanderte und 2006 verstorbene Avigdor Dagan ist ein aus einer jüdischen Familie stammender tschechischer Schriftsteller, der bis ins hohe Alter Werke ausschließlich in seiner Muttersprache verfasste und diese in Tschechien unter seinem ursprünglichen Namen Viktor Fischl veröffentlichte. Zu seinen vor allem auch im Ausland bekanntesten Werken gehört der Roman Dvorní šašci (Die Hofnarren), der 1990 als eines der ersten Bücher des Autors in seiner Heimat erschien, als dieser nach der Samtenen Revolution dort wieder publizieren konnte. Dieser Roman war bereits Jahre zuvor geschrieben und 1982 in hebräischer Sprache veröffentlicht worden. Es handelt sich um einen in struktureller Hinsicht vielschichtigen und sich gattungstypologischer Eindeutigkeit entziehenden Erzähltext, was mit der Komplexität der darin aktualisierten Sinnbezüge. Diese Korrelation von Struktur, Gattung und Sinn ist der gedankliche Ausgangs­punkt für den Versuch, Dvorní šašci im Kontext der Holocaustliteratur zu interpretieren.

 

Ke struktuře, žánru a smyslu v románu Viktora Fischla Dvorní šašci

 

Český spisovatel Avigdor Dagan, který se narodil 1912 v Hradci Králové, v roce 1949 odešel do Izraele a zemřel 2006, pocházel z českožidovské rodiny. Až do pozdního stáří psal svá díla výlučně v mateřském jazyce a v Česku je uveřejňoval pod svým původním jménem Viktor Fischl. K jeho nejznámějším dílům vydávaným i v zahraničí patří román Dvorní šašci, který jako jedna z jeho prvních knih vyšel v Československu v roce 1990, když autor mohl po sametové revoluci znovu doma publikovat. Tento román byl napsán již několik let předtím a 1982 vyšel v hebrejštině. Jde o vyprávění, které je strukturně mnohovrstevné a z hlediska žánrové typologie i komplexnosti aktualizovaného dění smyslu se vymyká jednoznačnosti. Tato korelace struktury, žánru a smyslu bude východiskem k pokusu o interpretaci Dvorních šašků v kontextu literatury holokaustu.

Zpět

 

Valentina Kaptayn (Gießen)

Der Holocaust mit den Augen einer Frau: Die Novelle Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. von Arnošt Lustig

 

Arnošt Lustig gehört zu den bedeutendsten Vertretern der Holocaustliteratur. Seine Werke wurden in Tschechien in den Schulkanon aufgenommen, und auch im Ausland ist der Autor berühmt geworden. Selbst ein Shoah-Überlebender, geht Lustig in seinen Werken tief in die innere Welt der Figuren, er berichtet über das Leben und Überleben in den Konzentrationslagern, über die Gewalt, Angst und Hoffnung.

Es sind insbesondere weibliche Protagonisten, die im narrativen Zentrum des Œuvres von Arnošt Lustig stehen. So ist es auch in der Novelle Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (1979) der Fall. In Form eines Tagebuchs wird hier die Geschichte einer jungen jüdischen Frau erzählt, die zur Prostituierten wird, um in Theresienstadt zu überleben. Im geplanten Vortrag sollen die Besonderheiten und Funktionen dieser von Lustig in Nemilovaná verwendeten Frauenperspektive ausdiskutiert werden.

 

Arnošt Lustig náleží k nejvýznačnějším zástupcům literatury holokaustu. Jeho díla se v Česku stala součástí školského kánonu a jako autor se proslavil i v zahraničí. Lustig, který sám přežil šoa, ve svých dílech sestupuje hluboko do vnitřního světa svých postav, podává zprávu o žití a přežití v koncentračních táborech, o násilí, strachu a naději.

Jsou to zvláště ženské hrdinky, které stojí v narativním centru díla Arnošta Lustiga. Tak je tomu i v novele Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (1979). Formou deníku se vypráví příběh mladé židovské ženy, která se stane prostitutkou, aby mohla v Terezíně přežít. V přednášce se chci zaměřit na specifičnost a funkce ženské perspektivy, které Lustig použil v Nemilované.

Zpět

 

Anja Nousch (Leipzig)

Zum fugenähnlichen Aufbau im Roman Dzieci Syjonu (Kinder Zions) von Henryk

Grynberg

 

Mein Beitrag widmet sich dem Aufbau des Romans Dzieci Syjonu von Henryk Grynberg. Der Schwerpunkt gründet sich dabei auf die Fragestellung, inwieweit Polyphonie, eine Technik aus der Musik, in einem literarischen Text umgesetzt werden kann. Explizit werde ich den Aufbau der Fuge in der Musik mit dem im Roman vergleichen. Der Versuch diese polyphone Komposition literarisch zu transponieren, deutet daraufhin, dass vom Autor eine neue literarisch-ästhetische Ausdrucksform gesucht und genutzt wird, um damit einerseits die vorherrschenden ästhetischen Konventionen zu überwinden und andererseits eine authentische, nicht der Fiktion unterliegende Auseinandersetzung mit dem Holocaust am Beispiel zahlreicher konkreter Einzelschicksale zu bewahren.

 

Můj příspěvek se věnuje výstavbě románu Dzieci Syjonu (Děti Sionu) Henryka Grynberga. Hlavní pozornost bude přitom věnována otázce, do jaké míry polyfonie, technika používaná v hudbě, může být aplikována v literárním textu. Výstavbu fugy v hudbě budu explicitně srovnávat se stavbou románu. Pokus o literární transpozici této polyfonní kompozice ukazuje k tomu, že autor hledal a využíval novou literárně estetickou formu vyjádření, aby tak na jedné straně překonal vládnoucí estetické konvence a na druhé straně zobrazil holokaust na příkladu fikci nepodléhajících, autentických konkrétních osudech jedinců.

Zpět

 

Marija Sruk (Gießen)

Gräuel, nicht Gräuelmärchen erzählen. Die Groteske als Gesellschaftskritik in Edgar Hilsenraths Der Nazi und der Friseur (1971)

 

Der 1971 in den Vereinigten Staaten zuerst in der englischen Übersetzung veröffentlichte Roman Der Nazi und der Friseur wurde trotz bemerkenswerten internationalen Erfolgs erst sechs Jahre später in seiner Originalsprache, zugleich Muttersprache seines Verfassers Edgar Hilsenrath, veröffentlicht. Bis zu diesem Zeitpunkt hatten mehr als sechzig deutsche Verlage dieses in vielerlei Hinsicht tabubrechendes Werk abgelehnt. Aus der Täterperspektive eines ehemaligen SS-Mannes erzählt, der in der Nachkriegsjahren die Identität eines von ihm ermordeten Juden übernimmt, wirkt der Roman durch seine groteske Darstellungsweise nicht nur provozierend, sondern auch gesellschaftskritisch. Durch die Überlagerung verschiedener Fiktionsebenen mit einer faktualen Referenzbasis erzielt Der Nazi und der Friseur eine herausfordernde Infragestellung der traditionellen abendländischen Wertsysteme sowie der Begriffe wie Identität, Verantwortung und Gerechtigkeit. Der Vortrag nimmt sich zur Aufgabe, die Groteske Hilsenraths in Der Nazi und der Friseur als kritische Schreibpraxis zu diskutieren.

 

Vyprávět hrůzy, ne pohádky o hrůzách. Groteska jako společenská kritika v románu Der Nazi und der Friseur (1971) Edgara Hilsenratha

 

Román Der Nazi und der Friseur (Nácek & holič), který vyšel poprvé 1971 v anglickém překladu ve Spojených státech, byl i přes svůj pozoruhodný mezinárodní úspěch publikován v originále a zároveň v mateřštině autora Edgara Hilsenratha až po šesti letech. Do té doby toto dílo, jež v mnohém prolomilo tabu, odmítlo víc než šedesát německých nakladatelství. Dílo je vyprávěno z perspektivy pachatele, bývalého příslušníka SS, který po válce převezme identitu Žida, kterého sám zavraždil. Román svým groteskním způsobem podání působí nejen provokativně, ale také společensko kriticky. Překrýváním různých rovin fikce a faktuální reference Der Nazi und der Friseur k provokujícímu zpochybnění tradičních západních systémů hodnot i pojmů jako jsou identita, odpovědnost a spravedlnost. Úkolem přednášky bude zamyslet se nad Hilsenrathovu grotesku v románu Der Nazi und der Friseur jako kritickou praxí psaní.

Zpět

 

Jana Starek (Wien)

Zur Thematisierung des Holocaust im österreichischen Film der 70er und 80er Jahre

 

Die unmittelbare Kriegsvergangenheit, insbesondere die NS-Verbrechen blieben über Jahrzehnte lang entsprechend der gesellschaftlichen Tabuisierung so gut wie ausgeklammert. Erst anlässlich des 40. Jahrestages des „Anschlusses“ Österreichs entwickelte sich ein öffentlicher Diskurs, der ein Jahr später durch die Ausstrahlung der US-amerikanischen TV-Serie Holocaust neue Dimensionen erfuhr. Die Shoah rückte ins Zentrum der öffentlichen Wahrnehmung, eine neue Phase der Vergangenheitsbewältigung begann. Filme des Regisseurs Axel Corti wie Der Fall Jägerstätter (1971) über einen katholischen Wehrdienstverweigerer aus Gewissensgründen, Ein junger Mann aus dem Innviertel (1973) über Adolf Hitlers Jugendjahre in Wien und Cortis Trilogie Wohin und zurück (1983-86) über Schicksale vertriebener Österreicher und deren Rückkehr hob die Thematik ins Bewusstsein. Den größten Erfolg beim Massenpublikum erzielte der Regisseur von Unterhaltungsfilmen Franz Antel mit Der Bockerer (1981) über einen Wiener Fleischhauer als Lebenskünstler in der NS-Zeit. Hervorzuheben die seit 1982 laufende ORF-Dokumentarfilmserie von Hugo Portisch und Sepp Riff Österreich I und Österreich II, die auch das KZ-Mauthausen inkludierte. Anton Reizensteins Spielfilm Der Zwiebelturm (1983) setzte sich mit dem Schicksal eines österreichischen Priesters im KZ Dachau auseinander. Aber erst der Film von

Egon Humer Sterben und Leben im Schloss (1988) über die Institution systematischer Tötung in Hartheim bei Linz (Oberösterreich), hatte den Holocaust als zentrales Thema.

 

K tematizaci holokaustu v rakouském filmu 70. a 80. let

 

Bezprostřední válečná minulost, především nacistické zločiny, byly v rámci tabuizování v rakouské společnosti na několik desetiletí vytěsněny z povědomí. Teprve u příležitosti 40. výročí „anšlusu“ Rakouska se r. 1978 začal rozvíjet veřejný diskurz, který nabyl nových dimenzí o rok později vysíláním amerického televizního seriálu Holocaust. Šoa se dostalo do popředí zájmu veřejnosti, začala nová fáze vypořádání se s minulostí. Filmy režiséra Axla Cortiho jako Der Fall Jägerstätter (1971) o katolickém sedlákovi, který za nacistického režimu podle svého svědomí odmítl vykonávat vojenskou službu, film Ein junger Mann aus dem Innviertel (1973) o mládí Adolfa Hitlera prožitého ve Vídni a Cortiho trilogie Wohin und zurück (1983-86) o osudech vyhnaných Rakušanů a jejich návratu, vnesly tuto tematiku do vědomí veřejnosti. Největší úspěch u širokých vrstev publika zaznamenal film režiséra zábavných filmů Franze Antla Der Bockerer (1981) o vídeňském řezníkovi, který překonává v letech nacismu různá úskalí. Důležitým příspěvkem pro zpracování minulosti byla od r. 1982 promítaný seriál dokumentárních filmů ORF Österreich I a Österreich II od Huga Portische a Seppa Riffa, pojednávající také o koncentračním táboře Mauthausen. Film Antona Reizensteina Der Zwiebelturm (1983) se zabýval osudem rakouského faráře internovaného v koncentračním táboře Dachau. Ale teprve ve filmu Egona Humera Sterben und Leben im Schloss (1988) o instituci systematického vraždění v Hartheimu u Lince (Horní Rakousko) se holokaust stal ústředním tématem.

 Zpět

 

Hans-Christian Trepte (Leipzig)

„Ocalone w pamięci“ – Zur Shoah-Literatur in den drei Strömungen polnischer Literatur der 70er und 80er Jahre

 

Mit dem „drugi obieg“ (Samizdat) entstand 1976 neben der Literatur in Land (literatura krajowa) und im Exil (literatura na obczyźnie/na emigracji) eine weitere Zirkulationsebene polnischer Literatur. Dabei fällt die Präsenz wie auch die literarische Thematisierung in den drei Strömungen unterschiedlich aus. Unter Berücksichtigung ausgewählter Autoren (Hanna Krall, Julian Stryjkowski, Paweł Huelle; J. Kosinski, Z. Haupt, H. Grynberg) soll auf diese Unterschiede, auf einige wichtige literarische Entwicklungstendenzen und Veränderungen, u.a. auch in der literarischen Rückbesinnung auf das jüdische Leben vor dem Holocaust in der polnischen Literatur eingegangen werden.

 

„Záchráněno v paměti“– k literatuře s tématem šoa v třech proudech polské literatury 70. a 80. let

 

Se vznikem polského samizdatu nazývaného „drugi obieg“ se vedle domácí literatury (literatura krajowa) a exilu (literatura na obczyźnie/na emigracji) objevila další komunikační a distribuční síť polské literatury. Přitom prezentace i témata literatury vyznívala ve všech třech proudech rozdílně. Příspěvek se bude věnovat těmto rozdílům, některým důležitým proměnám a tendencím polského literárního vývoje se zřetelem k vybraným autorům (Hanna Krall, Julian Stryjkowski, Paweł Huelle; J. Kosinski, Z. Haupt, H. Grynberg) a mj. také s poukazem na literární zpracování života Židů před holokaustem.

Zpět

 

Šárka Vlasáková (Praha)

Anna Novac’s The Beautiful Days of My Youth and Arnošt Lustig’s The Unloved

 

Books by Anna Novac: The Beautiful days of My Youth and by Arnošt Lustig: The Unloved (Nemilovaná) are significant testimonies of the Holocaust narrated by a child narrator. Both were written in a form of a diary, yet they are very different from each other. The Beautiful Days of my Youth is a nonfiction diary, in which Anna Novac tells about her surviving of Auschwitz and other concentration camps. Many years after she had written her diary, Anna Novac decided to rewrite her story and therefore is her final testimony stylized. Her testimony focuses on her life and life of her friends and Nazis. She is telling the story of hers and of her diary. Distinct elements of her telling are the motifs of the comic and of an irony. The form of a diary implies the presence of dreams and highly personal themes. Surprisingly these themes are more distinct in the book of Arnošt Lustig. The Unloved is a fictional diary of a seventeen-year-old prostitute Perla that was written by a male author. Perla’s testimony is highly personal, she speaks about her life and her surviving in the ghetto, and she does not aim to tell a coherent holocaust testimony. Therefore Lustig’s diary novel fictionalizes the Holocaust and authenticity is part of the fiction.

 

Knihy Anny Novacové The Beautiful days of My Youth (Nádherné dny mého mládí) a Arnošta Lustiga Nemilovaná jsou příznačné pro téma holokaustu s dětským a mladistvým vypravěčem. Obě jsou napsány ve formě deníku, ale navzájem jsou velmi odlišné. The Beautiful days of My Youth je non-fikční deník, v němž Anna Novak píše o tom, jak přežila Osvětim a další koncentrační tábory. Protože se rozhodla publikovat svůj deník řadu let po válce, přepisuje svůj původní text, a proto je výsledek značně stylizovaný. Své svědectví soustřeďuje na vlastní život, život svých přátel a na nacisty. Reflektuje svůj příběh a svůj deník. Forma deníku implikuje záznamy snů a velmi osobní témata. Tato témata jsou překvapivě výraznější v knize Arnošta Lustiga. Nemilovaná je fiktivní deník sedmnáctileté prostitutky Perly, jenž byl napsán mužským autorem. Perlino svědectví je v nejvyšší míře osobní, mluví o svém životě a způsobu přežití v ghettu, neusiluje o to, aby podala úplné svědectví o holokaustu. Lustigův deník tak fikcionalizuje holokaust a autenticita je zde součástí fikce.

Zpět

 



[1]    Vgl. Constanze Jaiser: Poetische Zeugnisse: Gedichte aus dem Frauen-Konzentrationslager Ravensbrück 1939‒1945. Stuttgart/Weimar 2000, S. 114.

[2]    Carmel Finnan: „Ein Leben in Scherben“: Geschlechterdifferenz als Erinnerungsform bei Cordelia Edvardson und Ruth Klüger. In: Manuela Günter (Hg.): Überleben schreiben. Zur Autobiographik der Shoah. Würzburg 2002, S. 167.

 

 

 

 

 

Datum platnosti: 
14. červenec 2016